THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
HAZYDECAY jsou na naší scéně v podstatě žhavou novinkou. Musím říct, že jsem do dnešních dnů myslel, že je vlastně velice směšné zkoušet hrát v našich zemích tenhle ryze „junajtid stejts“ styl muziky, jakým bezesporu nu-metal je. České kapely prostě většinou nepůsobí a ani nemůžou působit přesvědčivě v rolích adidasových týpků s dready. Muzikanti zkopírují KoRn, zmixují je třeba se Soulfly, odehrají dynamický koncert a pak si dají chleba se salámem a pivečko. Je to stejně podivné, jako kdyby Sepultura hrála staré písně pana Hašlera. Jak tedy ven z bludného kruhu? Snem mnoha nových muzikantů je zbořit hranice stylů stejně drtivě jako zdi biblického Jericha. Mladá krev se hlásí o slovo nejen v Americe a hudební sny nejde jen tak zničit. Aby však domácí kapely nepůsobily směšně, je třeba, aby se vydaly vlastní cestou. A to je přesně případ kapely HAZYDECAY. Pryč s hamburgrovými rappery typu Fred Durst, takhle moderně hrají češi!:-)
Kdo se vlastně skrývá za mlhavým názvem HAZYDECAY a co že je na nich tak originálního? Kapela pochází z Olomouce a sama svou vlastní tvorbu popisuje jako emo-core. Tvoří ji v současnosti pět muzikantů v obsazení docela charakteristickém pro tento styl – zpěv, bicí, dvě kytary a basa. Hráči se skrývají pod nevyslovitelnými přezdívkami a o nikom z nich jsem ještě snad neslyšel. Možná kromě pana vokalisty, Adama Sychrowa. To totiž není zpěvák, kterého bychom čekali v tomto stylu hudby. Bylo mi řečeno, že zpívá v muzikálu Hrabě Monte Christo a jezdí zpívat do opery v Hamburku. Ano, jde o muzikálového zpěváka a můžu říct, že tak jistý projev jsem v numetalu (kromě Davise z KORN a Serje ze SYSTEM OF A DOWN) snad ještě neslyšel. Desku otevírá podivné a celkem zbytečné intro s názvem „Heia“. Pak spustí jakýsi trashcoreový kolovrátek, aby byl po pár sekundách podpořen tím nádherně čistým vokálem. Píseň však jede, nestojí na místě. Nese se v hardcoreových tempech a silný refrén z ní dělá potenciální koncertní hit – „My Bobby“. Kdyby se někdo obtěžoval pořádně se ujmout této smečky tak, aby si nemusela materiál vydávat sama, nejspíš bychom její klipy měli možnost vidět v našich domácích „hudebních“ pořadech a byla by oblíbená u spousty teenagerů. V trochu mystičtějších vodách se nese druhá regulérní skladba v pořadí, „Snakewoman“. Tahle věc má pěkně drtivý a úderný refrén – vůbec schopnost napsat skladbu s chytlavým refrénem je jednoznačným plusem v tvorbě kapely. Dále bych vyzdvihl píseň „Look at me“. Zpěvák nezůstává jen u čistého muzikálového hlasu, ale často zkouší různé polohy hlasu a právě v této písni to dělá znamenitě. Vokál ve sloce vyzní pěkně úchylně a vtíravě, což se docela hodí k textu, aby pak byl v refrénu vystřídán až surově čistým projevem.
Texty jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Můžu říct, že mě moc textů příliš nešokovalo. Když slyším například grindové úchylné výlevy, nějak to vždy dopředu očekávám. Ale tyhle texty jsou většinou o nevěře. A navíc o nevěře ve zvláštní podobě. Snad jsem totiž ještě nezažil, aby někdo zpíval o nevěře v první osobě. „Můj bobečku/ neřeknu nic/ tvému manžílkovi/ o tobě a o mě“ nebo „Tento druh věci/tak se to má dělat/ neuvěřitelný mrd s přítelkyní mojeho kámoše“ a podobně choré veršíky myslím mluví za všechno. Ono to samo o sobě tak nezní, ale domyslete si k tomu vznešený, školený, muzikálový hlas a pak řekněte, zda to na vás aspoň trochu nepůsobí...šíleně.
Desku jako celek tvoří materiál nahraný již v roce 2000 a zároveň nové dvouskladbové promo z roku 2002, s tím že nový materiál zní po hudební stránce zase o krok uceleněji. HAZYDECAY zvolili jednoznačně originální cestu a moc jim toho vytknout nelze. Je možné a dokonce pravděpodobné, že texty budou někomu připadat trapné, ale věřte mi, že to působí. Projev kapely je přesvědčivý. Škoda jen, že celý materiál je převážně stavěn na vokálu, který posunuje tvorbu kapely o třídu výš. Neškodilo by složit občas nápaditější rify, melodie tvoří totiž výhradně vokál a i když kapela hraje dynamicky, prostě si myslím, že propracovanější kytary by bandě jen prospěly. Jinak klady této desky podstatně převyšují těch pár záporů, které by se našly. Super!
Neškodilo by složit občas nápaditější rify, melodie tvoří totiž výhradně vokál a i když kapela hraje dynamicky, prostě si myslím, že propracovanější kytary by bandě jen prospěly. Jinak klady této desky podstatně převyšují těch pár záporů, které by se našly. Super!
7,5 / 10
Adam B. Sychrow
- vokály
Lucas Antoosh Morrow
- kytara
Lee Navarro
- basa
Minno Dragonarez jr.
- bicí
J.J.
- kytara
1. Heia
2. My Bobby
3. Snakeswoman
4. Typhoon
5. Deep Down
6. Look At Me
7. Sweet Hate
8. A Song Of a Hazylover
9. Confrontation
10. You Givin Me My Soul
Your Closest F.r.iend (2006)
Jewelz Of Concrete (2004)
Phaentae*styk on a Golden Tray (promo EP) (2004)
Lovebombs (2002)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.